Havlíčkův Brod, okresní město s přibližně dvaadvaceti tisíci obyvateli, leží v samotném středu naší republiky na řece Sázavě. Letos v měsíci říjnu bude toto město už po třiatřicáté hostit knižní veletrh. Samo sebou, velkostí ho lze těžko srovnat třeba s knižním veletrhem lipským nebo frankfurtským, ale mnozí odborníci, tedy nakladatelé a knižní znalci především, se o něm vyjadřují jako o veletrhu ze všech nejmilejším. Aktivní účast na něm také letos slibují členové zdejšího sboru Církve adventistů sedmého dne. Tajemnice sboru Jaroslava Ščerbová o účasti na veletrhu říká: „Každým rokem se nám zatím podařilo být zde se stánkem duchovní literatury. Zastupujeme naše církevní nakladatelství Advent – Orion. Určitě tomu tak bude i letos. Knihy prezentujeme a prodáváme, popřípadě rozdáváme, po celou dobu veletrhu. Pravda, taková akce nás stojí hodně sil. Účastní se jí řada lidí z našeho sboru. Je to skvělá příležitost pro setkání s milovníky literatury.“
Místní kazatel Aleš Kocián tvrdí o tajemnici havlíčkobrodského sboru, že to je ta nejlepší tajemnice, jakou kdy během své duchovenské činnosti měl. Považuje ji za spolehlivou komunikátorku. Její výpověď o činnosti sboru to potvrzuje: „Náš sbor vznikl na „bílém“ místě asi před necelými třiceti lety. Od toho se odvíjí celé fungování sboru. Není postaven na rodinách s tradicí, ale na jednotlivcích, kteří vytvořili živé společenství na základě setkávání při misijních přednáškách. Jedním ze specifik našeho sboru jsou velké vzdálenosti. Tvoří jej lidé žijící od Sázavy k Ledči, přes Chotěboř, Přibyslav, Golčův Jeníkov až po okresní město. Úžasným darem se pro nás stalo covidem vynucené propojení přes internet. Zavedli jsme on-line vysílání bohoslužeb v sobotu. Ani po pandemii jsme se setkáváním prostřednictvím internetu nepřestali. Už se to docela rozkřiklo, takže občas se připojují i lidé, kteří z nějakých důvodů nemohou chodit do shromáždění a společenství věřících jim chybí. Připojení na sobotní bohoslužby máme třeba až z Pardubic, z Jihlavy nebo z Hradce Králové. Kromě neděle se také každý večer setkáváme přes internet k modlitebnímu ztišení. Musím říci, že nás tyto půlhodiny vzájemně velmi sblížily. Čtvrteční setkání je pak obohaceno on-line setkáním nad Biblí s naším kazatelem.
Jsme společenství velmi rozmanité a většina lidí, kteří chodí do shromáždění, jsou lidé nějak zranění na duši. Prožili si svoje trápení a přivedlo je to k Pánu Bohu. Snažíme se být oporou hlavně jim. V Havlíčkově Brodě je také velká psychiatrická léčebna. Jsme tedy zvyklí na to, že k nám sem tam dochází nějací pacienti. I jim se snažíme být oporou.“
Na Havlíčkobrodsku se k pravidelným bohoslužbám, kromě Havlíčkova Brodu, setkávají adventisté sedmého dne také v Římovicích, v Ledči nad Sázavou a někdy i ve Vlastějovicích. V tomto malém městě s necelou pětistovkou obyvatel se scházejí na místě vpravdě velmi netradičním. Setkávají se ve vagónu. Ano, čtete dobře. Ve vagónu. Místní však k jeho označení využívají spíš zdrobnělinu – Vagonek. Duše zdejšího místa, tedy Vagonku, Běla Šturcová, říká: „Vagónek je otevřený po celý týden. Schází se v něm oddíl Klubu Pathfinder, tedy přichází k nám především spousta dětí a mladých lidí. Občas spolupracujeme s domovem důchodců i s pěstounskými rodinami. Studuje se tu Bible a časté zde bývají různé diskuse nebo komunitní setkávání. Pořádáme také výlety pro místní i okolní obyvatele.“
Očividně většina činnosti ve všech místech, kde se adventisté scházejí, je založena na aktivitách laiků. Bez jejich práce a podpory by sotva dokázal samotný kazatel, Aleš Kocián, podle svých vlastních slov všechnu činnost obsáhnout. Vždyť už vedle zmíněných aktivit se třeba také věřící v Ledči nad Sázavou a v Havlíčkově Brodě účastní Noci kostelů a na tyto prázdniny dokonce plánují s ostatními církvemi uspořádat každé nedělní odpoledne na náměstí v Havlíčkově Brodě hudební bohoslužbu.
Jako by toho pro Aleše Kociána nebylo dost, věnuje se i kaplanské službě ve věznici ve Světlé nad Sázavou. „Kolik času této činnosti věnuje a jak moc jeho kaplanské služby vězeňkyně využívají? Co pro něj taková specifická práce znamená?“ zajímalo mne.
„Vězeňský kaplan je zaměstnanec Vězeňské služby a jeho pracovním působištěm je tedy areál věznice nejen s odsouzenými, ale také se zaměstnanci, někdy s přesahem i k rodinným příslušníkům. Kromě toho se taky snažíme být v občasném kontaktu s propuštěnými vězni. Kolik z pracovní doby si na takové aktivity kaplan vyhradí čas, bývá na každém zvlášť. Ovšem, nedá se nic dělat, občas je potřeba i papírovat, zapisovat, plánovat, školit se a také se vzájemně setkávat s dalšími kaplany v rámci vězeňské služby nebo vlastní církve. I to zabere čas. Pokud ale lze odpovědět na náplň kaplanské práce co nejjednodušeji – kaplan je duchovenský pracovník, který se většinově kontaktuje s osobami, které věřícími nejsou, oproti kazateli, který se většinově setkává právě s věřícími.
Vězeňský kaplan má v rámci vězeňské služby respektované postavení. Jako kaplani usilujeme o to, abychom byli věrohodní. Ale pracujeme v silové složce a ne pro všechny zaměstnance je duchovní věrohodnou osobou. Podobně to bude u odsouzených. I odsouzení jsou odrazem stavu ve společnosti. Ne všichni vyhledávají duchovní oblast života. Kaplany vyhledává mým odhadem tak čtvrtina odsouzených žen. Ne vždy se jedná o rozhovory týkající se náboženství. Rozhovory s vězeňkyněmi lze spíše označit pastoračními setkáními.
Pro mne samotného je kaplanství intenzivní prací s Pánem Bohem po pravici. Ve sboru mi jako kazateli málokdo řekne – ´To jsem ráda, že jdete. Od čtvrtka se modlím, (nebo už od čtvrtka na vás myslím), abyste přišel.´ Ve věznici je taková věta až překvapivě častá. Stejně tak časté je ale setkání s věcmi přesahujícími obvyklé náboženské projevy. Kupříkladu projevy spiritizmu jsou v ženském vězeňství také častým jevem. Asi mnohem víc než v mužských věznicích. Takže se moje práce dotýká i této oblasti. Kaplana nemůže naplňovat samotná práce. Rozhovory s vězeňkyněmi se týkají někdy velmi odporných činů. Co mě však naplňuje, je naděje. Ta se vždy naplní, když se odsouzená, které se nějaký čas věnuju, do vězení nevrátí. V tu chvíli je jasné, jak důležitá je práce kaplana nejen pro vězeňkyni samotnou, ale i pro celou společnost.“
Lze říci, že v samotném středu České republiky, podél řeky Sázavy, žije možná na počet nikterak velké společenství těch, kteří svou víru sdílejí způsobem jejich srdcím vlastním. Je přitom zřejmé, že nejsou společenstvím do sebe uzavřeným, ale naopak, že mnohá jejich služba přesahuje pomyslnou ohrádku jejich komunit. Ukazuje se tedy, že jsou často velmi prospěšní tam, kde je jejich pomoci nejvíce třeba.
Aleš Kocián radost ze své práce vyjadřuje následovně:
„Nejdůležitější je spolupráce s Bohem. To prostě nejde dělat jen ve své síle. Nicméně, důležitá je taky parta – tým. Nejde nic dělat jako jednotlivec. Důležitá je atmosféra sboru. Výpovědí o stavu našeho společenství je atmosféra přijetí, která je inspirována tím, co sami prožíváme. A to, že se setkávám s lidmi, pro které je takové společenství povzbuzením, to dává nejen mně, ale i našim sborům motor k další činnosti.“
Letošní třicátý třetí knižní veletrh v Havlíčkově Brodě bude až v říjnu. Nicméně ti, kterým záleží na vytváření atmosféry přijetí, se pravidelně k modlitbám scházejí už v tomto čase. Patrně vědí, odkud je nutné čerpat sílu k další práci. Přejme si, aby se společenství věřících ze samotného středu naší republiky stalo inspirací pro řadu dalších podobně zápasících společenství. Nepřestávejme usilovat, navzdory poněkud zneklidnělé době, o vytváření atmosféry přijetí. A že nemusí jít vždy nutně o bombastické dílo či událost (vždyť ani ten havlíčkobrodský veletrh není ze všech největší, ale jak jsem zmínil na začátku, dle výpovědi zasvěcenců, je knižním veletrhem nejmilejším :-), ovoce práce havlíčkobrodských jen potvrzuje.
Jan Bárta
