V sobotu 12. listopadu 2022 si nejen členové sboru Církve adventistů sedmého dne v Praze na Vinohradech připomínali významné výročí. Od vzniku prvního adventistického sboru v Praze uplynulo totiž 24. května přesně sto dvacet let. Stalo se tak při bohoslužbě v bytě Antonína Šimona na Staroměstském náměstí, když předtím bylo do církve přijato křtem deset a podáním ruky pět nových členů. Odpovědnost za důstojné připomenutí významného výročí měli současní kazatelé Michal Balcar a Martin Pavlík. Všechna čest, oba kazatelé se své režijní, dramaturgické úlohy a konečně i své role moderátorů vzpomínání zhostili skvěle. Modlitebna ten den praskala k radosti všech ve švech. Dorazila i řada hostů, včetně bývalých kazatelů sboru. Samotná liturgie bohoslužby se však neodchýlila od tradičního programu. S kázáním před shromáždění vystoupil předseda Českého sdružení Církve adventistů sedmého dne Vít Vurst a jeho uvažování nad biblickým textem bylo motivováno naléhavými problémy současné doby. „Sbor – společenství – má být podle něj místem sdílení naděje, radosti a pokoje,“ zaznělo. Po bohoslužbě se shromáždění sešli ke společnému obědu – agapé. Hojnost jídla prozradila mnohé o silné a pozitivní stránce vinohradského sboru.
K významnému výročí jsme se koncem roku ještě jednou vrátili v rozhovoru s kazatelem Michalem Balcarem.
Michale, jaký je nejstarší sbor, který máš v současnosti na starosti?
Kazatelem sboru na Vinohradech jsem devět let. Teď běží rok desátý. Když vydržím ještě rok, pak budu nejdéle sloužícím kazatelem, který kdy v něm za celou dobu sto dvaceti let působil. Jsem na to hrdý. Ve vinohradském sboru se scházejí obyčejní lidé s obyčejnými starostmi. Jsou to lidé jako všichni ostatní. Snad jen na první pohled, když vstoupíte do modlitebny, se zdá, že jde o lidi lépe situované a vzdělanější. Mohlo by se pak v tu chvíli taky zdát, že řeší nějaké vznešenější či důležitější problémy. Ale to by byl opravdu jen ten první dojem. Realita je jiná. Členové a návštěvníci vinohradského sboru řeší úplně stejné problémy jako většina lidí.
O jaké problémy jde?
Především se jedná o vztahové starosti, o zdravotní trápení, o potíže v práci, o hledání místa, jakožto křesťana, v tomto světě. Prostě věřící mého sboru si kladou a řeší otázky, jež musí více méně řešit každý z nás. Tedy ten, kdo bere svou víru trochu vážně a žije v jednadvacátém století.
Co podle tebe znamená brát víru vážně?
Když to není jen taková kulturní záležitost, jakási nástavba či společenská potřeba. Brát víru vážně, to znamená, že se zamýšlím nad jádrem evangelia, jež na křesťana vznáší určitý nárok. A zdá se mi, že tento požadavek je v samotném základu či povaze naší církve a zůstává pro většinu členů sboru stále živým. Takové to kulturní křesťanství je přece jen víc přítomno v takzvaných lidových církvích.
Co tě na práci kazatele v tomto sboru těší nejvíce?
Strašně rád kážu. Myslím si, že je to jeden z těch darů, které mám. Proto se rád hlásím k názvu profese. Jsem kazatelem Slova.
Takže se neschováváš za jiná označení, kterými jsou třeba názvy pastor, duchovní a podobně?
Ano. Je to tak. Jako pastor, či pastýř se úplně necítím. Mně při vyslovení tohoto názvu naskakují v mysli takové zvláštní asociace. A nakonec Pastýř je jenom jeden, a tím je Kristus.
Ty se nestaráš jen o sbor na Vinohradech. V péči máš i další sbory v Praze. Jsou jiné než sbor vinohradský?
Už od počátku svého působení v Praze mám na starosti ještě sbor Praha – Chodov. To je ten sbor, který nesl dříve označení Spořilov, protože svá shromáždění míval na Spořilově a občas se mu taky říká Čtyřka, protože Praha 4 zahrnuje obě tyto lokace. Jde o výrazně menší sbor. Sbor, dejme tomu rodinnější, než jsou Vinohrady. Připadá mi, že zatímco vinohradský sbor je takový typický velkoměstský sbor – přichází do něj hodně lidí, ale lidé v něm nemají tak nutně mezi sebou silný a osobní vztah – chodovské společenství je mnohem semknutější. Lidé tam mají k sobě blíž. V dobrém i ve zlém. Víc si vidí, jak se říká, „do kuchyně“. Od letošního září máme ještě s Martinem Pavlíkem, mým kolegou, na starosti sbor ve Strašnicích. Svou povahou je to sbor zase poněkud rozdílný od těch dvou. Je to sbor hodně tradiční, konzervativnější, s chvályhodným důrazem na diakonii a větší péči o členy sboru.
Napadá mne v této souvislosti odvážná poznámka. Pastorace není patrně tvou nejsilnější stránkou…
Ano. Je to tak. Ale jistě, ideální kazatel by měl umět všechno stejně dobře, ale to prostě není možné a není to pravda u nikoho. Nebudu tedy sám sobě ani druhým věšet bulíky na nos. Ano, pastorace je něco, v čem nejsem patrně úplně nejlepší, v čem nevynikám. Přesto se přitom nezbavuji své odpovědnosti za nesení problémů s členy sborů, jež mi byly svěřeny. Chci být vždy na blízku těm, kteří mne o to požádají. Navíc mám pocit, že do péče o ty, kteří do společenství patří, je kazatel vždy nějak namočen, i kdyby se tomu bránil. Prostě, pokud se objeví vztahové problémy, jsem u jejich řešení.
Jak se ti pak takové starání o trápení či problémy druhých daří?
To se dá těžko hodnotit. Záleží na tom, z kterého úhlu pohledu problémy vnímáme. Zda konečným výsledkem je, že se ty vztahy zlepšují, že se uzdravuj. Či zda už samotné provázení a sdílení problémů bez ohledu na samotný pozitivní výsledek má své přednosti a lze jej označit jako úspěšná pomoc. Prostě vím, že pro většinu problémů, jež se svými členy sboru procházím, nemám řešení ve svých rukách. To mají ve svých rukách ti, kterých se problémy týkají. Já třeba jen trošku brzdím emoce nebo přispěji pohledem z většího odstupu. Prostě, když se kupříkladu rozpadá manželství, tak samotný proces rozchodu díky mé asistenci nemusí být tak bolestivý či hrozný, jako kdybych u toho nebyl. Tak vnímám svou roli já. Že bych vstupoval do řešení problémů ve vztazích intenzivněji, že bych měl pro ně nějaké ideální řešení, to určitě ne. Jejich trápení sdílím především. Nenechávám je v tom samotné. Konečné vyřešení jejich problémů mým úkolem jako kazatele určitě není.
Je evidentní, že práce kazatele tě těší. Vím také, že tě těší třeba také sledování fotbalu, stejně jako studium historie. Vinohradský sbor je sborem církve adventistů v Čechách sborem nejstarším, a to už znamená pořádný kus historie. Předpokládám, že jsi kvůli připravovanému slavnostnímu připomínání významného výročí rád a s chutí sáhl do „pramenů“. Hledal jsi historii v archivech?
Neexistuje žádný dlouhodobý a kontinuální archiv sboru. Je to dané i tím, že v době primárně dvou totalit považovala zdejší komunita uchovávání archiválií spojených s činností sboru za rizikové. Nicméně, tím, že sbor na Vinohradech je sborem nejstarším, uchovaly se některé archiválie v hlavním církevním archivu. Ten obsahuje řadu dokumentů až do roku 1952. V současnosti jsou uloženy v Národním archívu, pobočka Dejvická. Právě tam jsem strávil nějaký čas. No a pak jsem některé materiály dokumentující historii sboru zdědil po předchozích kazatelích. Tím vším jsem procházel a studiu materiálů nějaký čas věnoval.
Existuje v současnosti sborový archiv?
V současnosti většina písemností existuje jenom digitálně. To je současný stav našeho sborového archivu.
Bylo toho samozřejmě víc. Jsou tam kupříkladu uloženy dokumenty týkající se stavebních úprav modlitebny či dokumenty týkající se koupě nemovitosti. To zní docela nudně, ale ony ty věci hezky dokumentují svou dobu. Takže najdete tam třeba také plán protileteckého krytu z konce třicátých let, vybudovaný ve sklepě budovy s modlitebnou. Najdete tam dohadování se se státními úřady o tom, že se bude budovat železniční tunel, který je přímo pod naší modlitebnou. Dnes, kdybyste ve sboru během tiché modlitby zavřeli oči a bylo opravdu ticho a projížděl by tunelem zrovna vlak, tak ho uslyšíte. Jsou tam pak také dokumenty, jež se týkající přestaveb modlitebny a prozrazují velmi skromné začátky sborového společenství. Modlitebna v počátcích byla opravdu primárně velmi praktickou stavbou. Dnešní charakter vinohradské modlitebny už zohledňuje i architektonické či umělecké hledisko. Je to samo sebou dáno i posunem statusu současné církve. Vinohradská modlitebna je zřetelným dokladem pokusu udělat z modlitebny místo, které má nejen praktickou, ale i sakrální hodnotu.
Počátky samotné modlitebny byly tedy mnohem pragmatičtější. Prostě v roce 1929, kdy se nemovitost na Londýnské koupila, požádalo se o stavební povolení, aby mohla budova sloužit k bohoslužbám, ale detaily, jak ta přestavba probíhala, k dispozici dnes v archivu dohledat nelze.
Víme však přesně, kdy došlo k prvnímu sobotnímu shromáždění adventistů v Praze.
Někteří členové jiných pražských sborů mi vytýkali, že jsme si drze přivlastnili to prvenství. Prvenství je nepochybné, ale otázkou zůstává, zda počátek vinohradského sboru počítáme od roku 1929, kdy si sbor zakoupil nemovitost pro své shromažďování na Londýnské 30 (tehdy 35), a nebo jestli to počítáme od doby, kdy byl založen první adventistický sbor v Praze, což se stalo v roce 1902. Samozřejmě, první sbor se několikrát stěhoval. Přesto si dovolím tvrdit, že počátek vinohradského sboru je datum 1902, protože šlo vždy o totéž kontinuální sborové společenství.
Poprvé se věřící sešli v bytě prvního adventisty, bratra Šimona. On se setkal s učením adventistů v Hamburku, pokřtěný byl v Čechách a žil v té době v Praze. Máme doloženo hlášení Antonína Šimona C. a K. policejnímu ředitelství v Praze, že v jeho bytě, který byl na Staroměstském náměstí, se bude scházet skupina křesťanů. Ono to bylo tehdy dosti složité, protože menší církve tenkrát neměly status uznaných církví. Na začátku století u nás byly uznané jen tři církve, a to byla církev římskokatolická, luteránská a reformovaná. Menší církve, jako byli třeba baptisté, kteří byli v Čechách přibližně o padesát let dříve než adventisté, tak zažívali docela šikanu. Přelom devatenáctého a dvacátého století byl v tomto ohledu stále dobou pro nová hnutí poněkud nejistou. Dokládá to samotné hlášení na policejní ředitelství. V hlášení je promyšleno každé slovo, aby z toho nebyl prostě nějaký problém. Takto tedy naše církev v Praze začínala.
Dokumenty, kterým jsme se teď věnovali, se týkaly především samotného místa. Jak je zdokumentována třeba služba kazatelů ve zdejším sboru?
Velmi málo toho víme o těch úplně nejstarších kazatelích. Zůstala pouze jména bez dalších detailů: bratři Lorenz, Mathe, Schimek, Thomas, Makovský, Bereck, Prillwitz, Wolfgarten. Po nich pak sloužil Josef Šimon, syn prvního adventisty. Pak bratři Urban a Studený. Mnohem více, i z jeho vzpomínek, už víme o službě bratra Karla Poledníka. Po něm dva roky (1931–1933) byl kazatelem na Londýnské Vilém Heller. Pak se mezi kazateli objevují už velmi známá jména. Dimitrij Krynský, František Šumbera, Miloslav Šustek, Otomar Klouda, Václav Voráč, Jan Vyhnálek. Kazatelem, kterého jsem ještě já navštěvoval v domově pro seniory a který se výrazně zapsal do života sboru, protože jeho součástí byl i po odchodu do důchodu, byl Rudolf Duda. Po něm přišel Ervín Kobiela. A pak už bratři, kteří byli přítomni na výročí (s výjimkou zesnulého Josefa Doubravského) – Josef Hrdinka, Enoch Martínek, Vladimír Krupa, Josef Cepl a Radomír Jonczy.
Překvapil tě nějaký dokument? Nějaká archiválie?
Bylo tam několik archiválií, které mne trošku pobavily. Například cedule, která žádá, aby nájemníci domu neklapali koberce do dvora, protože to padá nájemníkům, kteří jsou pod nimi, do bytů. Zaujaly mne, a často i pobavily, takové ty věci, které dokumentují úplně běžný provoz a život. To se mně moc líbilo. Byly tam rovněž docela zajímavé evangelizační plakáty. Jeden z nich velmi sebevědomě kupříkladu říkal, že „chcete-li najít štěstí, tak místo v modlitebně na Londýnské je to místo! Přijďte sem a máte štěstí raz dva.“ Bylo to takové úderné, prostě marketingově přímo k jádru věci.
Víme, jací byli lidé, kteří navštěvovali sbor? Jsou jejich jména uchována v paměti?
Na tvou otázku úplně přesně odpovědět nedokážu. Uchovaly se občasné seznamy členů sboru, ale u jejich jmen nejsou další poznámky. Nevíme nic o jejich povolání či postavení. Zdá se, že to byli většinově lidé z nižších společenských tříd. Hlavně ve válečné době, ale už i na začátku Velké hospodářské krize, začátkem třicátých let, byl vinohradský sbor hodně aktivní v sociální oblasti. To se samo sebou netýkalo jen sboru v Londýnské ulici, ale většiny adventistických sborů obecně. Členové sborů se velmi intenzivně věnovali sociální činnosti. Tenkrát byla veškerá tato činnost zahrnuta pod jméno novozákonní ženy Tabity. Patřila pod ni nejen sociální práce, ale i další charitativní činnost, sběr a výdej šatstva, přešívání oblečení, pletení ponožek. Církev taky ve čtyřicátých letech, částečně se to dotýkalo i našeho sboru, provozovala ozdravovnu v Srbcích pro děti z chudých rodin. Pražské povstání v roce 1945 pak přečkalo několik rodin sboru přímo v krytu zřízeném ve sklepě církevního domu.
Zlomovým datem nejen v historii vinohradského sboru, ale i historii celé církve u nás, byl rok 1952.
Ano. Státním úřadem pro věci církevní byl 1. října 1952 vyhlášen takzvaný Zákaz činnosti církve. To znamenalo, že tímto okamžikem, kromě jiných změn, došlo ke zkonfiskování všech nemovitostí státem. Členové našeho společenství se scházeli čtyři roky po rodinách. I když byl v roce 1956 zákaz činnosti církve zrušen, modlitebna sboru vrácena nebyla. Až do 1969 se vinohradský sbor shromažďoval v kostele Církve československé husitské u vinohradské vodárny. Je to krásný funkcionalistický kostel. V důsledku uvolnění politické situace v době tzv. Pražského jara se mohl sbor vrátit do své budovy modlitebny jako nájemce. K pronájmu získalo kanceláře v přízemí činžovní budovy i České sdružení církve. Publikační oddělení církve pak mělo kanceláře v zrekonstruovaných půdních prostorách.
V druhé půli osmdesátých let získal sbor zpátky i samotnou modlitebnu a začal s její rekonstrukcí. Po vleklém soudním sporu s městskou částí Praha 2 nakonec získala církev zpět i činžovní dům s byty a kancelářemi. Až do rekonstrukce modlitebny fungovala modlitebna přes týden jako zkušebna tehdejšího Československého rozhlasu.
Co pro tebe znamená historie sboru? Má mysl si ji připomínat?
Je to dobře. Kontinuita víry má velkou sílu. To, že ty stojíš na tom místě, byť přestavěném, kde se lidé už po celé generace shromažďovali, kde se modlili jako ty, v tom je úžasná sila. Já nevím, jak na ostatní, ale na mne to velmi mocně působí. Modlím se tu jako ti přede mnou. Je to prostě bohoslužebné místo. To je mocné.
Vzpomínání by však mělo být připomenutím i méně slavných výročí sboru. V následující sobotě po jubilejním shromáždění jsem ve svém kázání vzpomněl i na lidi, kteří do práce v církvi dali kus srdce, ale nakonec odešli a ne v zcela dobrém. Snad to ani nemusela být chyba vždy samotného společenství. Někdy ale podíl zavinění sbor jistě nesl. A tak historie sto dvaceti let je i historií bolavých míst. Máme zachovanou sborovou knihu ze začátku třicátých let. Jsou tam jen zápisy z výboru sboru a pak po čtvrtletí záznam kolik bylo pokřtěno lidí a kolik lidí z církve odešlo. Ve srovnání s dneškem byly tenkrát počty křtů velmi vysoké. Kupříkladu, v tom čase za dobu, kdy dnes pokřtíme deset lidí, bylo pokřtěno lidí sto. Ale zároveň byly tenkrát vysoké počty odchodů z církve. Bylo to snad dáno mnohem větší přísností v nahlížení na praktický život i mnohem menší laskavostí. Prostě zdá se, že na jednu stranu to společenství lidi rychle rostlo, ale na druhou stranu velmi často po nějakém čase lidé z vinohradského sboru mizeli.
Jak vnímáš roli vinohradského sboru v současnosti? Jaké je jeho poslání?
Největším trápením dneška se mi zá být, že sbor nedokáže oslovit svoje vlastní děti. Nebo lépe řečeno, vlastní děti generace, která je dnes ve středním věku, ze sboru velmi často v dospělosti odešly nebo do něj přestaly chodit. To je pro nás největší bolestí. Vlastně je to i bolest moje. Úplně přesně nevím, co s tím. Je to i navzdory tomu, že vinohradský sbor do svých dětí vkládá nemálo energie. Oproti zkušenosti předešlé generace je to situace naprosto jiná. Tedy generace, která má dnes kolem padesáti let. Lidé této generace se hodně vymezovali vůči církvi, církvi hodně konzervativní a často nesvobodné. Přirozeně pak pro své děti vytvářeli v církvi prostředí mnohem svobodnější a přijatelnější. Znamenalo to však, podle mne, že se z církve vytratil ten vnitřní náboj inspirovaný zápasem o změny. Najednou chyběla motivace, jež poskytovala místo pro zápas a uplatnění vnitřní síly. Děti této generace neodcházejí ze sboru, protože něco nemůžou nebo že by byly ve společenství nějaké vztahové konflikty. Není zde nikdo, kdo by jim bránil v rozvoji. Mám za to, že mladí lidé však necítí ten „drajf“, tu sílu, která by je táhla ke Kristu. Nejsme schopni je zaujmout vnitřní silou evangelia tak, aby ji sdíleli s námi. Přitom jsou to většinou lidé, kteří žijí své životy dobře. Mají dobře nastaveny svoje hodnoty. Ovšem víra je přece jenom něco silnějšího. A možná jim chybí někdo, s kým by mohli statečně bojovat. Ten, vůči komu by se vymezili. Prostě jako by tu chyběl někdo, kdo na ně tlačí, protože, jak známo z historie, víra se osvědčuje právě v tom tlaku.
Pokorně vyznávám, že tuto situaci nemám ve svých rukách. Méně pateticky řeknu, že i moje ne dlouhá kazatelská zkušenost ví, že se stále otevírají různé dveře a jsou možnosti, které jsou nečekané. My jsme v jednu chvíli měli pocit, že budoucnost našeho sboru je v komunitě kolem Basementu. Ukázalo se však, že to tak není. Třeba budoucnost sboru bude v jiné činnosti komunity, která tu vznikne. Určité řešení vnímám v jiné nakročenosti a vnímavosti k času, ve kterém žijeme. Úžasnou příležitost ke skutečně užitečným a obecně dobře vnímaným aktivitám vidím v organizaci ADRA. Jde o praktickou a viditelnou pomoc, které se účastní stovky lidí i mimo církev. Bez velkých slov a dlouhých řečí se prostě pomáhá těm, kteří to potřebují. Ta vnitřní síla je to, co zároveň lámalo i ta srdce v minulosti. Lidé dokázali často pro Krista obětovat všechno a stávali se strhujícím příkladem pro ostatní. Věřím, že takoví lidé žijí mezi námi i dnes.
