Pavel Zvolánek je duchovním přibližně čtyřicet let. V počátcích své práce pečoval o několik sborů Církve adventistů sedmého dne. Posléze byl zvolen tajemníkem a hospodářem Českého sdružení církve, které po osmi letech dalších osm let řídil. Následujících osm let byl předsedou Vězeňské duchovenské péče, v níž zůstává v pozici místopředsedy do dnešních dnů. Jeho činorodost a schopnost navazování kontaktů s lidmi různého společenského postavení je příslovečná. Zdá se mi však, že setkávání s vězni, které uskutečňuje v rámci své kaplanské činnosti, staví nad všechny ostatní kontakty a profesní setkávání. Lze to doložit třeba i speciální publikací s názvem „Ze tmy ke světlu“ s fotografiemi známého fotografa Jindřicha Štreita, kterého Pavel Zvolánek při fotografování ve všech věznicích doprovázel. Nu, a konečně mne osobně v takovém přesvědčení utvrdily návštěvy valdické věznice, kam jsem se s ním na mou žádost několikrát vydal. Proto mne překvapilo, když jsem se vloni dověděl, že na částečný úvazek převzal opět odpovědnost za sbory v CASD v pozici vysvěceného kazatele. Na jednom z posledních setkání s Pavlem Zvolánkem jsem se mu proto rozhodl položit několik otázek týkajících se výrazné změny v pracovním zařazení.

Pavle, jsi opět duchovním své církve. Sice na částečný úvazek, ale opět neseš odpovědnost za věřící v oblasti jižních Čech. Co pro tebe taková změna znamená?

Ano, už půl roku se věnuji sborům a lidem ve městech Písek, Tábor, Protivín, Strakonice a jejich okolí. Účastnil jsem se řady skvělých aktivit, které zde organizují nadšení lidé. Vlastně nejen lidé, ale i andělé.

Andělé? Takovou možnost – starat se o anděly – hned tak každý duchovní nemá?

Jistě, říkám andělé, protože chci připomenout loňskou vydařenou akci s názvem „Andělé pro Athelas“. Athelas je domácí hospic, který uspořádal na konci loňského roku dražbu uměleckých předmětů, převážně obrazů. Výtěžek pak putoval právě na provoz hospice. Na večírku „andělů“ panovala skvělá nálada a já jsem odjížděl domů s krásným obrazem Kateřiny Strnadové-Leboutte s názvem Andělé kolem nás. V hospici se nevyléčitelně nemocným věnuje v pozici kaplana můj kolega přímo z píseckého sboru, který mám na starosti, Miloš Drastík.

Do jižních Čech jsem byl přidělen pouze na jeden rok. Nacházím se tedy v poločase. Ve všech čtyřech sborech jsem poznal celou řadu milých a Pánu Bohu oddaných lidí. Jsem vždycky vděčný za lidi ochotné sloužit druhým, a ti jsou v každém společenství. Stále jsem na poloviční úvazek zůstal u Vězeňské služby České republiky, takže ještě jednou týdně jezdím do Valdic do věznice. Jako zástupce hlavního kaplana mám pak také kancelář na Generálním ředitelství VS ČR na Pankráci, do níž musím pravidelně docházet. Nedalo by se všechno zvládnout, kdybych nemohl spoléhat na Pána Boha a Jeho spolupracovníky.

Ani sbor v Písku, ani sbor ve Strakonicích nesídlí ve svých prostorách. To může přinášet jistá omezení.

Nemít vlastní sborové budovy, ale mít spolehlivé nájemce, považuji v dnešní době za přednost. Nemáme starosti s údržbou domu a o to víc se můžeme věnovat obsahu našich bohoslužeb. Možná tím naplňujeme i biblické výzvy, abychom si uvědomovali, že jsme tady na Zemi jen hosté, že naše skutečné občanství je v nebesích. Na nákladech za pronájem prostor se podílí jak návštěvníci bohoslužeb, tak i naše církev. Omezováni nijak nejsme. Máme možnost se sejít i v týdnu, ale tuto možnost příliš nevyužíváme. 

Pojďme od materiálních starostí o chod sborů k náplni či programu jednotlivých sborů. Jak žije společenství věřících v Písku? Jak často se s nimi setkáváš a v čem spočívá těžiště jejich práce?

Společenství v Písku je ze všech jmenovaných sborů asi největší. Funguje zde dobrovolnické centrum organizace ADRA – Sedmička, které vedou Lenka Kudrnová a Pavel Bušta. Náplní centra je především péče o rodiny ze sociálně vyloučeného prostředí. Pomáhají jim se zařizováním nezbytných věcí, na které sami nestačí. Někdy jde opravdu jen o materiální pomoc, často však jde o osvětovou či vzdělávací práci mezi lidmi, kteří potřebují poradit při vyplňování různých žádostí nebo se naučit třeba lépe vyjít s penězi, které mají k dispozici. V rámci své činnosti organizují nepřeberné množství dalších aktivit. Protože Lenka Kudrnová je nejen “Adračkou“, ale i pedagožkou na píseckém gymnáziu, není divu, že silnou a stabilní skupinu dobrovolnického centra tvoří právě studenti jmenované školy. To ona dokáže mnohé ze studentů pro dobrovolnictví nadchnout. Mám radost, že pro svou činnost získali za symbolické nájemné 1 Kč za rok malý objekt, kde se mohou v příjemném prostředí setkávat s potřebnými. Zúčastnil jsem se vánočního programu uspořádaného přímo pro sociálně vyloučené jedince i celé rodiny. Jak jinak, v předvánočním čase, byla událost spojena s rozdáváním dárků, na jejichž přípravě se dobrovolníci aktivně podíleli. Bylo to dojemné setkání.

Předpokládám, že se písečtí neshromažďují jen k pravidelným sobotním bohoslužbám…

Už jsem se zmínil o dobrovolnickém centru ADRA, na jehož práci mají podíl i věřící z píseckého sboru. Písečtí se scházejí i v týdnu především k modlitbám. Historicky první křesťané se scházeli denně k Večeři Páně, aby načerpali sílu do života v náročném světě plném bolesti a utrpení. My se k Večeři Páně každý den nescházíme, ale modlitební setkávání považuji za velmi cenná a smysluplná. O Martinovi Lutherovi se říká, že měl tolik práce, že se pět hodin denně modlil. Však nás také Pán Bůh vybízí, abychom své starosti předávali právě jemu. On touží po tom, abychom mu předávali naše trable, naše starosti. Výhodou mého působení v tomto kraji je, že zde mám kolegu. Je jím kazatel v nástupní praxi, Miloš Drastík, o kterém jsem se již zmínil. Je zároveň i hospicovým kaplanem. Miloš se více věnuje Strakonicku a Táborsku a já Písecku a Protivínsku.

V menších společenstvích je znát, jak důležité jsou osobnosti, které nesou výrazný díl odpovědnosti za život sboru. Jsou v Písku takoví lidé?

Samozřejmě, že jsou. V Písku je hodně žen. Zdá se, že ženy jsou sdílnější než muži. Dokladem toho je, že v píseckém sboru probíráme různá biblická témata sdílením celé řady zážitků a zkušeností během první části sobotní bohoslužby, kterou jsme zvyklí nazývat sobotní školou, někdy i dvě hodiny. A nikomu to nevadí. Přiznám se, že jsem spíše strukturovaný člověk, ale vyprávění žen během těchto setkání mě velmi obohacuje. Spolupracuji s dalšími osobnostmi ve sborech, jejichž víra je taková autentická, uvěřitelná, ale nejen ve sborech. Navštívil jsem například místní probační dům, který pomáhá lidem propuštěným na podmínku v začleňování se do společnosti. Moc hezky jsme si popovídali jak s Pavlem Kubištou, zaměstnancem zařízení, který patří do protivínského sboru, tak s vedoucí zařízení. Mám rád občanskou společnost – tedy všechny ty neziskovky, organizace, nadace, které myslí na druhé. Myslím si, že úkolem kazatele je zapojit lidi, které má při ruce, které mu posílá Pán Bůh, do společné činnosti pro blaho lidí kolem nás.

Nicméně, někdy právě takové osobnosti mohou být brzdou pro rozvoj dalších aktivit. Nehrozí něco takového právě v těch menších společenstvích?

S osobnostmi je potřeba komunikovat, nebát se jich, podporovat je v jejich obdarování, které bezesporu mají, modlit se za ně. Za osobnosti v našich sborech jsem vděčný. Často věci posouvají a dokážou nakazit nadšením ty druhé. Vidím v každém člověku potenciál pro službu. Nechci se nějak chlubit, ale zdá se, že mi bylo dáno do vínku, abych byl schopen vycházet téměř se všemi lidmi. Říkám téměř, protože v Písku, kde jsem ubytovaný, mám sousedku, která patrně prožila nějaké špatné zkušenosti s křesťany. Je velice odměřená a já k ní neumím najít žádnou cestu.

Není na škodu, že nejsi přímo v místě? Že nemůžeš s věřícími sdílet jejich životy, zápasy bez časového omezení?

Určitě je. A kdybych nebyl jen určitou, řekněme výplní, než přijde nová kazatelská rodina, a nepracoval ještě pro vězeňství, musel bych se tam určitě přestěhovat. Však jsem žil se svojí rodinou celá léta v různých sborech. Uvidíme, co bude dál. Není pro mne klišé říct, že se v tomto směru plně spoléhám na Boží vedení. Chci být tam, kam mě Pán Bůh pošle. To, že jsem byl zvolen zástupcem hlavního kaplana VS ČR, považuji za skvělou příležitost mít podíl na nastavování duchovní služby ve věznicích. Poznal jsem ve vězeňské službě tolik nadšených a obětavých lidí, že mohu jen Pánu Bohu děkovat za Jeho cesty. Jsou plné překvapení, dobrodružství a všeho možného, jen určitě ne nudy.

Byl pro tebe návrat k péči o sbory velkou změnou? A pokud ano, jak závažná taková změna byla?

Spolek Vězeňská duchovenská péče jsem neopustil. Nicméně jsem rád, že se po osmi letech za mne podařilo najít v pozici předsedy náhradu, pokračovatelku, Kristýnu Čobanovou. Rád jí v současné pozici místopředsedy pomáhám. Návrat k práci ve sborech byl jen, řekněme trochu s nadsázkou, poloviční. Snažím se spravedlivě a vyváženě rozdělovat svůj čas mezi kazatelskou a kaplanskou službu. Doufám, že se mi to daří. Sbory mne v této službě podporují a myslím, že je i v tomto smyslu obohacuji. Například jeden z propuštěných vězňů byl se mnou už vícekrát na bohoslužbě v Písku a moc poutavě tam vyprávěl o svém životě. V případě převzetí odpovědnosti za sbory jsem nenarazil na nějakou výraznou změnu. Vždyť jsem v průběhu těch let, které jsou za námi, do sborů v Čechách častokrát zajížděl a většinu lidí z našich sborů dobře znám.   

Postcovidová doba přináší i do společenství sborů řadu změn. Zdá se, že především možnost sledovat bohoslužbu on-line odkudkoli způsobila vyprazdňování sborových lavic. Vnímáš tento problém ve svých sborech také? Pokud ano, dá se s tím něco dělat?

Ve sborech, které spravuji, jsem nebyl před covidem. Nedokážu tedy posoudit, jak moc se situace v nich změnila. Nevím, zda chodilo na bohoslužby více lidí. Jak znám tyto sbory z doby, kdy jsem byl předsedou Českého sdružení Církve adventistů sedmého dne, tak mi připadá, že k velkým změnám v tomto smyslu nedošlo. Naopak vidím určitý přínos, dá-li se to takto nazvat, a to v možnostech on-line setkávání. Například Protivínští mají každý týden modlitební setkání on-line. Považuji tyto nově odhalené možnosti v době covidu za vhodné a užitečné doplnění osobních setkání. Samozřejmě, že bych byl mnohem radši, kdybychom k nim přistoupili i bez covidového období. Bylo to hrozné, co covid způsobil. Jaká bolest a trápení nás zachvátily! Kolik lidí muselo zemřít.

Pomiňme zdrcující dobu pandemie. Přesto si dovolím tvrdit, že za celou dobu tvé duchovenské práce se ledacos v Církvi adventistů sedmého dne změnilo. Dokázal bys změny pojmenovat? A nejsou tyto změny právě důvodem, že církev početně neroste? A je vůbec dobré hodnotit rozvoj církve přírůstkem členů? Vnímáš, jak tvé sbory reagují na společenské tlaky a změny?

V kazatelské službě jsem bezmála čtyřicet let a za tu dobu se posunula jak církev, tak i společnost. Církev se už tolik neupíná k navyšování počtů členů. To už není to nejpodstatnější, čím se hodnotí její rozvoj a práce. Řekl bych také, že církev je dnes více otevřená a tolerantnější. A za to jsem rád. To, že nesedí na bohoslužbách možná tolik lidí jako v dobách dřívějších, nepovažuji za nějaký problém. Lidé, a zejména mladí lidé, dnes žijí jinak. Více jsou právě na sítích. Podle mého soudu bych právě tam, na nový způsob setkávání, směřoval více pozornosti. Také se snažím psát na webové stránky, fb profil, ale už jsem ve věku, kdy úplně neproniknu do všech důležitých kanálů napojených na mladé lidi. Stále jsem radši, když mohu někomu podat ruku, poplácat ho po zádech, jít se s ním projít. Tohle je už úkol mých mladších kolegů – více se vyjadřovat na internetu k různým aktuálním záležitostem, více naslouchat, čím se lidé zabývají, odpovídat na otázky, umět být lidem nablízku, i když je nevidím. Přál bych si, aby církev zůstala společenstvím přijímajícím, otevřeným a srozumitelným, laskavým a pomáhajícím, a to ve všech formách jejího působení. Máme opravdu úžasné možnosti. Můžeme ležet v posteli a být přitom na bohoslužbě. O tom se nám ani nesnilo. Je celá řada lidí, o kterých nic nevíme a kterým se mezi lidi nechce, ale přitom jsou naší součástí. Sledují debaty na různá témata, účastní se bohoslužeb a všichni se tak mohou dozvědět, jak překrásného máme Pána Boha. Vždycky jsem si říkal, když jsem byl mladý, jak se může stát, aby se o Ježíši dozvěděli všude na celém světě. Misionáři, kteří cestovali po světě, nemohli stihnout zajet všude. No a nyní s úžasem jen koukám, jak to Pán Bůh zařídil. 

Pavle, děkuji za Tvé odpovědi. Hodně sil a dostatek důvodů k radosti ti přeji nejen v tvé práci, ale i v tvém osobním životě.

Jan Bárta