Ve dnech 1.–3. listopadu proběhl v rámci aktivit oddělení Adventistická služba rodinám při Českém sdružení další Manželský víkend pod vedením manželů Ejemových. V sérii „Síla biblických příběhů“ nyní zaznělo téma „…miluj svého bližního jako sám sebe“ aneb „buď dobrý sám k sobě“. Zde přinášíme alespoň několik postřehů, jak je zaznamenali někteří z účastníků.
Petr Grunt:
„Miluj svého bližního jako sám sebe, aneb buď dobrý sám k sobě.“
Pro letošní podzimní víkendové setkání zvolil Honza Ejem výše uvedené téma. V pátek 1. listopadu nás přivítalo již známé prostředí krkonošského penzionu Na Rezku a ustálená sestava účastníků spolu s těmi novými byla zakrátko vtažena do složité problematiky rozhodovacích procesů lidské psychiky. Situace, kdy na pět vážně nemocných pacientů s AIDS byl k dispozici pouze jeden lék, byla sice fiktivní, ale tíže rozhodování, komu bychom jej z těch pěti podali, dolehla na nás všechny. Účelem byla určitá sebereflexe vedoucí k uvědomění, na základě čeho se v životě vlastně rozhodujeme. Tento pohled do vlastního nitra se stal odrazovým můstkem pro celý víkendový seminář.
Život člověka se odehrává ve vztazích. Ke všemu a všem samovolně vzniká v nitru člověka vztah, nebo minimálně postoj. Zřejmě nejvíce neurčitým a rozkolísaným z nich všech bývá mnohdy vztah k sobě samému. Ano, člověk žije v první řadě sám se sebou a vnímání sebe sama se významně propisuje do všech ostatních vztahů, ač o tom nejeden člověk nemá ani tušení. Tento princip Honza ilustroval obrázkem ledovce, kdy zdaleka největší část naší psychiky se skrývá pod hladinou. To, co vidíme, je naše vědomí. Avšak naše rozhodování a prožívání velmi silně ovlivňují „proudy“ v podvědomí a nevědomí. Známe to všichni: na zcela neúmyslný podnět od druhého člověka najednou zareagujeme tak neadekvátně, že zpětně svoji reakci vůbec nechápeme. A onen člověk netuší, že se svým chováním či slovem stal v danou chvíli spouštěčem reakce plynoucí ze zranění v mém podvědomí zasutého, dosud neuzdraveného. Netuší, chudák, že se přes něj dívám – opět podvědomě – do minulosti a nekřičím ani tak na něj, ale na paní učitelku, která klopila oči a nezastala se mě, když mě silnější spolužák šikanoval.
„Myslíte si, že se vědomě rozhodujete, ale vaše nevědomá mysl rozhoduje za vás.“
BUĎ DOBRÝ SÁM K SOBĚ
V takovýchto situacích pak zcela přirozeně napadne (věřícího) člověka otázka: Jak je to tedy se svobodnou vůlí?
Seminář BUĎ DOBRÝ SÁM K SOBĚ postupně budoval odpověď na tuto problematickou otázku a mám za to, že ji uspokojivě zodpověděl. V návaznosti na minulé téma – Vina, stud a odpuštění – se Honza vrátil na počátek existence lidstva. Připomenuli jsme si, že dokonalé vnímání sebe sama, druhých lidských bytostí, světa a prostředí, a v posledku a na prvním místě zároveň i Pána Boha samého, bylo událostí v Edenu silně narušeno. Dokonalá svoboda, kterou lidé na počátku měli, dnes již neexistuje. To však neznamená, že by ji lidstvo kompletně pozbylo. Náš nebeský Otec je dobrý, milující a přející. Usilovně pracuje na tom, aby jeho děti mohly i v podmínkách hříchem zasaženého světa prožívat co nejvyšší míru svobody, včetně schopnosti volit si své reakce, vztahy a postoje. Přesto zůstává otevřenou otázkou a „tajemstvím víry“, jak On sám do našich situací svrchovaně vstupuje.
Aby se tak skutečně dělo, musí do života člověka vstoupit ,vědomost.‘ Od přirozeně emotivních reakcí potřebujeme postoupit ke zmapování vlastního nitra a vědomě s ním začít pracovat. Zde se však začínáme pohybovat na tenkém ledě. Pohled do vlastního srdce je jen pro odvážné. Už dopředu je dobré vědět a počítat s faktem, že podle Písma … nyní člověk … zná dobré i zlé. Gn 3:22. Tedy skutečnost, že uvnitř sebe sama nalezneme dobro i zlo, není důvodem k tomu, abychom se neměli rádi. A přesto to tak často bývá. Právě tak se často stavíme ke druhým lidem. Když nás po čase zklamou, stává se nám, že zapomeneme, že i v nich je současně dobro i zlo.
Z úst Honzy jsme se dozvěděli, že tento problém ve větší míře mívají typicky lidé, kteří v dětství zažili nepřijetí, přehnané požadavky a nároky rodičů či jiné destruktivní tlaky ze světa dospělých. Je to jejich podvědomá obranná reakce, kdy je šedá zóna reálného života znejisťuje, děsí či rozčiluje. Lidé i záležitosti života musí být (vidí) buď černé nebo bílé. Zjištění, že buď tento, či kterýkoliv jiný duševně-duchovní problém, se může týkat také i mě, není vůbec příjemné. A pokud se k tomu přidá necitlivá konfrontace od někoho z mého okolí…, ožívá celé mé podvědomí i nevědomí a člověk, než si vůbec stačí uvědomit, jak zareaguje, tak již reaguje… Velmi v takových situacích záleží na tom, jestli mám či nemám pozitivní vztah sám k sobě.
„Měj se rád! Bůh tě má rád!“ parafrázovaný biblický princip
Jako vždy při seminářích manželů Ejemových jsme si zopakovali a prohloubili znalosti vazeb z dětství na život dospělého člověka. Opět jsme si připomněli fáze vývoje dítěte v těle matky, které se po narození zrcadlí v etapách růstu dítěte do jeho rané dospělosti. Moderní psychologie si povšimla těchto podobností a rodinu nazvala sociální dělohou. Stejně, jako se v ten správný čas (kairos) naplní role dělohy, právě tak se naplní i úloha rodiny při zajišťování bezpečného prostředí pro vývoj svých potomků a pak dochází k „sociálnímu porodu“ – odchodu dítěte do samostatného života. Velmi záleží na tom, jak tento vývoj probíhal. Jelikož v realitě nedokonalého a padlého světa je málokdy ideální, potom je výrazem Boží lásky a milosti možnost oprav v průběhu života. Známe je pod názvy růst, zrání, uvědomění, pokání, stanovování a dosahování cílů, sebereflexe, apod.
Kain a Ábel
Jednou z interaktivních aktivit bylo modelování zavraždění mladšího Ábela jeho bratrem Kainem. Pro nás všechny bylo velmi užitečné si tuto situaci snažit představit a také i zkusit zahrát poněkud více, než je obvyklé. Kain je na první pohled klasický ,záporák.‘ Při promýšlení jeho příběhu jsem se neubránil vzpomínce na jednoho hajného, který sedí ve vězení v Kuřimi. Za vraždu své manželky a jejího milence dostal třicet let natvrdo. Stalo se pouze to, že se jednoho dne neočekávaně vrátil z pochůzky o několik hodin dříve. Vypráví, že poté, co je oba uviděl ve své vlastní posteli, se mu udělalo rudo před očima a fyzicky velmi zle. Následujících několik minut si nepamatuje, avšak když znovu přišel k sobě, leželi oba rozstřílení na zmíněném lůžku. Ano, jistě, na jednu stranu je ten člověk vrah. Na druhou stranu…, jsme opět v šedé zóně, kde věci nejsou černo-bílé.
A tak jsme se v Kainově příběhu snažili číst mezi řádky. Skutečnost, že Kaina – velmi překvapivě! – Bůh po této události nepotrestal smrtí, a dokonce ani nezavrhl, ba co víc, dokonce jej nějakým způsobem poznamenává, aby tak neučinil někdo jiný…, je velmi zarážející, avšak o něčem vypovídající. Je to svědectví o Hospodinově hlubokém vhledu do srdcí lidí, viz Žalm 33:15: On utvořil srdce každého z nich, on též rozumí všem jejich skutkům. O jeho neunáhleném souzení či odsuzování, tak typických pro lidstvo. O jeho lásce a milosrdenství, nekompromisně však zkombinovanými s odmítnutím zla v jakékoliv podobě. A jistě i s porozuměním Kainovu životu, vlivu rodičů, a zřejmě i nesprávně pochopených očekávání maminky Evy: „Získala jsem muže, a tím Hospodina.“ Gen 4:1. Ne, jistěže jsme Kaina slepě neobhajovali, jen jsme se na celý příběh zkusili podívat pozorněji, pokorněji a ve světle získaných informací. Z Bible vyplývá, že Kain nabízenou Hospodinovu ruku nepřijal, ale odešel od jeho tváře. Proč, se můžeme pouze dohadovat. Právě tak zůstává tajemstvím, jak bylo možné, že nejvyšší z andělů, po dlouhé věky blízký Boží přítel, se pojednou bezdůvodně obrátil proti svému Tvůrci. Je zde určité „tajemství nepravosti“, jak sděluje apoštol Pavel. I ono patří do oblasti šedi. Na kloub mu nepřijdeme. Smiřme se s tím a zabývejme se věcmi, které Pán umístil do našeho dosahu.
V každém z nás se skrývá takový malý Kain. Proto se Honza poměrně do hloubky věnoval otázce duševního i náboženského rigorismu (tvrdosti). A to jak k sobě samému, tak ke druhým lidem. Zjistili jsme, že projevy rigorismu mohou mít pasivní i aktivní formy. A jak jinak, vznikly opět v dětství. Bolest z minulých zranění mohla být tak velká, že musela být potlačena a všechny city umrtveny, aby člověk vůbec přežil. Později v životě to pak přináší defektní postoje k sobě samému i ke druhým, jako např: odmítání lásky a projevů přízně, i když po nich ve skutečnosti toužím. Nepřiměřené nároky na sebe, druhé, Boha, planetu Zemi, osud…, prostě na všechno, a snaha mít to celé pod kontrolou. Přizpůsobování reality představám vlastního ideálu. Jindy přeceňování sebe sama a totálně zkreslený pohled na sebe. Chamtivost, materialismus a požitkářství ve snaze cítit se neustále dobře. Jako protipól to může být i askeze a odmítání čehokoliv příjemného, a takto patologicky se cítit „dobře“ před Bohem. Chorobné srovnávání se s druhými. Pouze teoretické uznání Božího milosrdenství, ale neschopnost je uchopit a prožívat.
Cesta ven? Ale ano, existuje. Není jí nic jiného než opět vědomá práce se sebou. V případě rigorosity je to vědomé zaujetí postoje trpělivosti se sebou i s druhými lidmi. Pokud takoví chceme být, musíme připustit, že nedokonalosti všeho druhu, dobro i zlo, slunce i déšť …. existují současně a bude tomu tak i nadále. Kdo se nenaučí tuhle realitu snášet, stane se nutně nesnášenlivým.
Boží milosrdenství
Jako platformu pro takovýto postoj nám Honza představil Boží milosrdenství. Obšírně nám objasnil několik původních biblických výrazů pro tuto úžasnou Boží vlastnost a doplnil určitými texty z Písma. Oč jednodušší mají vnímání sebe sama křesťané, pokud skutečně uvěřili Bohu a jeho svědectví. Navzdory kritizovanému současnému trendu v naší církvi a v křesťanství obecně, že se příliš bavíme o lásce a unikají nám dříve zdůrazňované aspekty duchovního života, je láska skutečně tím nejvyšším a nejvzácnějším, co existuje. Nejen, že to Písmo na několika místech prohlašuje, ale např. apoštol Jan lásku přímo ztotožňuje s Bohem, viz 1. Jan 4. kapitola. Všichni zřejmě rozumíme tomu, že pokud se s tímto abstraktním pojmem příliš žongluje, pokud není podepřen praktickým obsahem, začne být iritující a následně pak je vylita vanička i s dítětem. Jakkoliv mohou být řeči o lásce pro mnohé vyprázdněné, přesto právě Boží láska zůstává základem všeho dobra, které existuje. Dokonce se nám v naší lidskosti může zdát, že je občas Bůh až příliš dobrý, jako před chvíli s Kainem.
Možná právě proto br. Ejem během programu zvolil jedno poněkud kontroverzní podobenství z úst Pána Ježíše Krista. Nalezneme jej v Lukášově evangeliu, 16. kapitole. Je známé jako podobenství o nepoctivém správci. Není nutno je zde uvádět. Většina čtenářů je zná nebo si ho v Písmu můžete sami přečíst. Co je na něm poněkud zarážející, je to, jak jednání svého nepoctivého správce nakonec vyhodnocuje jeho pán. Představte si, že jej za jeho nefér jednání nakonec pochválil! Možná, přesněji řečeno, přes jeho nefér jednání jej nakonec pochválil…
Dovol mi, milý čtenáři, ti v tuto chvíli něco navrhnout. Vysvětlení, které jsme od Honzy k tomuto příběhu vyslechli a které sestavil ve spolupráci s br. Jiřím Benešem, bylo pro mnohé z nás tak oči otvírající, že ve mně rezonuje ještě teď. Celé dva týdny po konání semináře z něj vnímám velkou radost a vděčnost Bohu nejen za to, že je tak dobrý(!), ale i za jeho moudrý a zároveň humorný způsob, jak je lidstvu předal. Proto ti navrhuji, aby ses některého z dalších seminářů manželů Ejemových zúčastnil spolu s námi. Nejen, že můžeš navázat nová přátelství, poznat kus nádherné krkonošské přírody a pokud jsi muzikant, můžeš si i zazpívat a zahrát. Ale získáš i velmi přínosné informace, které ti pomohou dojít cíle křesťanského života – stále větší podobnosti s Pánem Ježíšem Kristem, a rostoucí zdravé lásky k lidem i k sobě samému. Ježíš pro tvoje dobro učinil vše. Nyní očekává, že se jím budeme seriózně zabývat, a že vzájemný vztah a spojení mezi námi a jím poroste…
Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se tím, co zakusil. „Můj spravedlivý služebník získá spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. Iz 53:11
Jirka Zadražil:
Je pátek odpoledne. Jedeme z práce a spěcháme. V podvečer máme být na horské chatě v Krkonoších, kde se budeme zabývat tématem „Buď dobrý sám k sobě“, navazujícím na jedno z předchozích „Stud, vina a odpuštění“. Cholerik ve mně stresuje a nabádá k odjezdu, kdežto pečující maminka Olinka zdržuje posledními ponaučeními skoro dospělým dětem, které se rozhodly strávit víkend bez rodičů sami doma, přestože si budou muset vařit. Ze zkušenosti již vědí, že předávaná ponaučení nejrychleji přetrpí tiše a v pozoru, i když s trochou napětí v obličeji, a s nadějí, že už brzo budeme pryč. Jedeme. Konečně již za tmy stoupáme serpentýnami k chatě, i když trochu později, než je doporučený příjezd. Cholerik ve mně to skousl a nastupuje sangvinik, nasadí mi úsměv na tvář a už se těší na ty, které zná, i na ty, které ještě nezná. Alespoň nějakého sangvinika mají všichni, tak seznamování jde rychle a hned jsme jedna parta, kde se všichni cítí dobře, i když nás je přes padesát a jsme různých věkových skupin, zájmů, krajů a životních zkušeností.
Našla se i skupinka muzikantů, která se rychle dala dohromady a sestavila repertoár písní takových, aby se hodily k tématu a situaci. Honza byl asi rád, protože si rychle zvykl, že jen kývl, když chtěl píseň, a my jsme na tento povel začali hrát.
Začínáme. Prvně jsme dostali seznam pěti pacientů s AIDS a dostali léky jen pro jednoho. Měli jsme si, rozděleni do šesti týmů, vybrat svého pacienta, kterého jako lékaři zachráníme. Ke každému pacientu bylo uvedeno pár poznámek, podle kterých jsme mohli vybírat toho šťastného výherce. Ale ouha, žádný nebyl jednoznačně nejvhodnější. Náš tým si nakonec vybral Karla, který byl sice starší a s dost nízkou pravděpodobností na uzdravení, ale zase pracoval na výzkumu nemoci, kterou se přitom nakazil. Nakonec jsme zkoumáním našich pohnutek zjistili, že se neřídíme plně jen podle předepsaných indicií, ale domýšlíme další odvozené skutečnosti, tedy vytváříme domněnky z daných indicií, podle našich životních zkušeností. Zjistili jsme, že naše rozhodnutí se řeší i někde v nevědomí, kde máme uložené zkušenosti i různé životní zážitky, které nás ovlivňují a formují naše názory a postoje. Do rozhodnutí se zapojila i naše vnitřní morálka, proto jsme trochu nadržovali těm, co za nakažení nemohli. Projevoval se i syndrom matky, kdy jsme palce drželi těm nejmladším a bezbranným pacientům.
Další den jsme se zabývali vztahem Kaina k Abelovi, proč ho vlastně zabil. Biblický text mnohdy nedává jednoznačné odpovědi, ale spíše vyvolává otevřené otázky podnícené naší životní zkušeností, na které je možno nacházet celou řadu možných odpovědí opět do naší konkrétní osobní situace. Ani nad tímto příběhem tomu nebylo jinak. Nikdy mě nenapadlo se zamýšlet nad tím, že z mnoha možných variant by například Kainův problém mohl pramenit ze skutečnosti, že jeho rodiče Adam a Eva v něm viděli toho prvorozeného, kdo měl lidstvo smířit s Bohem. Zamýšleli jsme se nad ním a zkoušeli popsat emoce a pocity, které ve vybraných situacích zažíval. Životní úkol, který od něho rodiče očekávali, byl pro něj obrovský balvan, který se snažil přijmout, aby rodičům vyhověl. Později zjistil, že na něj není připravený a nedokáže ho naplnit. Ale to je jen jeden z tisíce možných náhledů. A asi není ani tak důležitá úplně přesná interpretace biblického příběhu jako skutečnost, jaké balvany my nakládáme na své děti. Nemusí ony naplnit to, co jsme v životě my nestihli? Není to, co jim do života radíme, inspirováno právě našimi výzvami a možná i zklamáními? Tak jsme se zamýšleli nad tím, jak poznat, kdy vychováváme a kdy na dítě nakládáme své problémy a touhy.
Musím říct, že způsob přistupování k biblickým příběhům, že se společně nad nimi zamýšlíme, mi připadá výrazně užitečnější, než když je zpracován a interpretován jednou osobou, i když hodně kvalitní, z kazatelny. Vyřčené úvahy jednoho inspirovaly dalšího. Na příběh se díváme z více úhlů, které jen jedna osoba neobsáhne. Jde o jen částečně kontrolovaný dynamický děj, kde není přesně znám výsledek. I pokus o vžití se do pocitů osob příběhu generuje zajímavé otázky a postřehy. Cítím to jako obrovskou výhodu Církve adventistů sedmého dne, že takové přístupy zkoumání příběhů Bible podporuje a rozvíjí.
Večer byla volná zábava, kdy jsme si povídali, blíže se poznávali, hráli písně, kdo co znal. Každý přinesl něco na společný stůl. Řekl bych, že všichni si naplnili očekávání, se kterými na víkend přijeli a jejich chování to prozrazovalo.
Po celou sobotu, kterou jsme si ještě trochu nastavili nedělí, jsme se nacházeli v čase kairos, jen byli myslí v příbězích a tady, jediný, kdo sledoval hodinky, byl Honza, aby vše klaplo. Možná taky proto, abychom včas odjeli domů, vždyť čas pro nás neexistoval. Jenže chronos je neúprosný, a tak tu byla neděle poledne a my se naposled sdíleli o tom, co nám společný čas přinesl. Byl jsem překvapený, co vše dokázalo v naší mysli zakořenit, nad čím vším se dá uvažovat. Jednotlivci vyjadřovali, co je v průběhu práce s tématem zaujalo, také, co se dozvěděli a prožili při volné zábavě. Já byl moc rád, že celá diskuse byla přátelská, bez jediné vlny negace či nevraživosti. Nikdo nikoho nedehonestoval, nenálepkoval, neznevažoval. Něco tak harmonického jsem už dlouho nezažil. Jaký oddech od současného vývoje normálnosti ve společnosti.
Sice jsem v posledním kruhu sdílel něco jiného, ale po jednom dni, kdy na mě události působily a rozležely se mi v hlavě, jsem si na příběhu Kaina uvědomil, že pro mě nejdůležitější zjištění je, že se necháme natlačit do pozice, o které cítíme, že nezvládneme, nebo, že někoho jiného do ní tlačíme, protože k tomu máme nevědomé nutkání, které chceme poslechnout. Tak se ve mně změnila emoce nepochopení, odsouzení a odmítnutí Kaina na lítost. Co když ten jeho čin byl možná výsledkem sledu více událostí, kde se podíleli všichni členové rodiny? Sám jsem si znovu uvědomil, jak je důležité, když mám silné nutkání něco udělat, nebo něco nějak rozhodnout, ptát se, jaké vnitřní pohnutky mě do toho tlačí. Někdy je to hodně na hraně. Chci pomoci, nebo si dokázat, jak jsem dobrý? Problém je v tom, že někdy obě pohnutky můžeme sjednotit pod jeden čin, ale někdy se to rozejde a musíme se rozhodnout, co je pro nás více, jestli si potřebujeme něco dokázat anebo jen pomoci. To je jen příklad toho, co nám zkoumání pohnutek může přinést. Problém je v tom, že si myslíme, že naše pohnutky nikdo nezná. Jenže přicházejí situace, ve kterých se mohou prozradit. Proto je důležité, abychom je znali první a mohli se rozhodnout, kdo jsme.
Celý víkend nám vařily kuchařky velmi chutnou vegetariánskou stravu. V neděli jsme si je zavolali a ústně i potleskem jim poděkovali. Na jejich usměvavých tvářích a očích bylo vidět, že pro tohle ocenění jsou jejich ruce vždy připravené pro nás vařit znovu a znovu, kdykoliv to bude potřeba. Takovou měly radost, že přispěly k pohodě a spokojenosti celého víkendu. A tak se naplnila slova proroctví, že všichni zpívali píseň novou. V čem byla nová? Dnešní svět nehledá shodu, nehledá pokoj mezi všemi členy společnosti. Ale tam na horách, v tom zapomenutém kousku přírody, tam duch sváru a rozkolu zapomněl přijít. Rádi jsme se bez něj obešli.
Alžběta Königová:
Ježíš věřil, že jeho oběť bude mít smysl, že alespoň někdo z nás uvěří a odpoví mu na jeho lásku.
Je páteční podvečer a my přijíždíme k penzionu Hájenka na Rezku v mlhovém oparu. Jen občas na nás vykouknou bílé kmeny bříz oděné ve zlatavém podzimním hávu a dávají tušit nádheru zdejšího kraje. Vítají nás manželé Ejemovi (jak milé) a postupně i další přijíždějící. Ráno odhrnuji netrpělivě okenní závěs a pohled na krajinu i roubenky a pasoucí se ovečky pod námi je úchvatný.
Sobotu začínáme písní za zvuku kytar, houslí a ukulele. Nádhera. Jak ráda jsem kdysi zpívala. Dnes nemohu. Někdo a něco zlomilo mé srdce a ta nepřekonatelná hora stojí přede mnou. Beru si na tu cestu lucernu, ta svítí i v noci a slzy nikdo vidět nemusí.
Neznám tady nikoho, ale je na čase vystoupit ze své komfortní zóny. Ta sestra vzadu, sedí tam tak sama smutná, zdá se mi, a tak jdu za ní. Je moc milá. Každý máme v sobě ukrytý svůj životní příběh…
Když mi bylo dvanáct roků, pozvali mě poprvé do sboru. Ráda jsem si zapisovala kázání. Obzvláště bratra MUDr. Kubíka. Co slovo, to perla, říkávala jsem. Dnes nám ty perly servíruje na stříbrném podnose náš přednášející. Zapadají přesně do mozaiky našich životů. Bratr Ejem má zvláštní dar učit druhé přemýšlet. Klade otázky a chce, abychom si je kladli i my. Spolupracujeme v týmu u kulatého stolu a hledáme tu správnou odpověď. V odpovědích se odráží naše životní zkušenost. Vztahy mezi rodiči a dětmi, mezi námi a Bohem. Emocionální odchod v minulosti, bolest a odmítnutí, obavy, aby naše srdce nebylo opět zlomeno… ale co uzdravíš v sobě, uzdravíš i ve světě.
Usmířit se se sebou samým, s Bohem i lidmi. Najdi bez výčitek svědomí hranice svého dávání. Nemusíš se trápit, že nezachráníš celý svět. Nemusí být všechno na výkon, i malý skutek lásky se počítá. Bůh se staví za nás, nechává v nás vyrůstat plod, ale jen když ho necháme na nás pracovat, když se mu otevřeme. Naše víra se rodí ve víru pochybností. Být dobrý sám k sobě, přijmout obraz milosrdného Boha. Vždyť on nedělá nic náhodně. Další zamyšlení je téma sebekontroly a čistoty myšlenek. Demonstrujeme příběh Kaina a Ábela. Proč Bůh jednu oběť přijal a druhou ne. Nedej průchod svému hněvu. Následky mohou být fatální.
Konfrontujeme se také s příběhem deseti družiček, které vyhlíží ženicha, aby ho přivítaly světlem svých lamp. Jen pět z nich bylo prozíravých a vzalo si s sebou nádobky s olejem na doplnění svítilen. Ostatní dívky na to lehkomyslně zapomněly. Zatímco lehkomyslné shánějí olej na doplnění, ženich přichází a ty prozíravé vchází na svatbu. Potom se dveře definitivně zavírají…
Není nutné si dělat čárky, kolik hodin, kolik času, kolik modliteb, ani srovnávat se s druhými. Zacházej se sebou milosrdně, naslouchej své intuici, tomu tichému hlasu ve svém srdci, je to důležité. Nevzdávej se, neutíkej z boje. Uzdravení nepřichází přes noc. Je to pomalý proces. I každý malý krok je významný a my ho nesmíme vzdát. Budou dny, kdy cítíme pokrok, a potom přijdou dny, kdy pocítíme i krok zpět. To může být frustrující. Ale rány je potřeba uzdravit, i když nás poznamenají na celý život. Ale nesmí nás zlomit.
Láska je také o léčení minulosti. Každý máme jiný příběh. Jenom ten, kdo pochopí, co je pravda a co představa druhých lidí, může najít svou vlastní cestu. Reflexe je důležitá součást našeho duševního i duchovního života.
A tak, než se rozejdeme, necháváme na sebe působit Boží přítomnost. Všichni klečíme ve velkém kruhu a v jednotlivých modlitbách to posíláme nahoru.
Přijímáme tu podanou ruku Ježíše, kráčejícího po rozbouřených vlnách moře i našeho života. I když někdy pochybujeme, potřebujeme pevnou půdu pod nohama. Přijetí stavme na tom, co ještě drží a nechtějme zázraky na počkání.
Mnohem více než kdykoliv předtím je potřeba respekt, podpora slabších, kontakty s rodinou i přáteli. Skutečně milovat znamená zas a znova podávat pomocnou ruku a odpouštět. Ježíš přece řekl: „ Ani já tě neodsuzuji…“ Nebuďme lhostejní k utrpení druhých, protože opravdová láska žije a dýchá i ve chvílích těžkostí. Nevzdávej to, i když je cesta těžká a vyčerpávající. Láska roste uprostřed zkoušek a výsledek může být velkolepý. Překonejme strach a obavy, abychom mohli znovu milovat.
S požehnáním bratra Ejema se rozcházíme do svých domovů. „Hospodin ti žehná a chrání tě, Hospodin rozjasňuje nad tebou svou tvář a je ti milostiv, Hospodin obrací k tobě svou tvář a obdařuje tě pokojem. Amen.“
Teoš Knobloch:
Děkuji Bohu za silné momenty projevů Jeho milosti.
Když jsme se ženou v pátek večer po perném pracovním týdnu přijížděli na víkendovku ASR, padala na nás kromě mlhy i silná únava. Když se mi v autě pár kilometrů před dojezdem rozsvítila kontrolka stavu oleje, věděl jsem, že kvalitní čas s Bohem a lidmi opravdu nutně potřebuji.
Sobotu jsme zahájili čtením Ž 100, který mne povzbudil v tom, že Hospodinova dobrota není závislá na mých emocích ani výkonu a že u něj jsem vždy v bezpečném prostředí. Text žalmu mi rezonoval v uších i v průběhu dalších dní, kdy jsme měli možnost ponořit se do hlubších vrstev našeho nitra, zvláště v konfrontaci s prožitkem známých biblických textů.
Prošli jsme tak příběhy viny a odpuštění u Kaina a Ábela i novozákonní podobenství o nespravedlivém soudci či deseti družičkách, které měly nedostatek oleje, podobně jako já. Děkuji Bohu za silné momenty konfrontace projevů Jeho milosti a přijetí s realitou mého života. Děkuji za chvíle, kdy jsme mohli v písních a chválách Bohu vyjadřovat svoji vděčnost. Děkuji za možnost setkávat se a poznávat se s lidmi se stejnými problémy a potřebami v bezpečném prostředí křesťanského společenství. Děkuji za organizační tým tohoto víkendu a modlím se, aby mohli dál pokračovat a aby naše lampy měly dost oleje a svítily široko daleko.
