Rozhovor s Yevgeniyem Chebanem, kazatelem sboru Praha – Kobylisy

Na začátku tohoto roku jsi nastoupil do služby kazatele v ČS. Za několik málo týdnů vypukla válka na Ukrajině, a nejen do České republiky zamířily tisíce uprchlíků. Ve sborech ČS je nyní okolo 600 lidí, kteří mluví rusky nebo ukrajinsky. To samozřejmě radikálně proměnilo službu, do které jsi původně nastoupil. Rád bych ti položil několik otázek.

Pověz nám něco o sobě – odkud pocházíš, o své rodině, svých studiích.

Jsem z Ukrajiny z regionu Oděsa, poblíž Černého moře. Pocházím z adventistické rodiny. Mám manželku a dvě děti. Synovi je 9 let a dcera je 12letá. Jako dítě jsem vyrůstal ve sborové budově, a tak jsem se přirozeně zapojoval do sborového dění. Neuměl jsem si to bez sborového života vůbec představit. To mělo samozřejmě vliv na mé rozhodování o budoucnosti. Jako středoškolák jsem studoval agronomii. Můj starší bratr studoval teologický seminář v Zaokském (Rusko). Měl jsem možnost vidět, jak studium pozitivně ovlivňovalo jeho život. Díky tomu jsem se i já rozhodl v roce 2000 pro studium na této škole.

Po studiu jsi nastoupil do kazatelské služby?

Ano, po studiu teologie jsem absolvoval roční praxi v Jihoukrajinském sdružení ve městě Mykolaiv. Jako samostatný kazatel jsem pak sloužil dva roky v Arcizu, následně tři roky ve Voznesensku, pak jsem byl přeložen na Krym. Zde jsem sloužil čtyři roky ve Feodosii a v městečku Lenino.

Jak ses dostal do České republiky?

V roce 2014 jsme s rodinou chtěli odcestovat do USA, kde jsem měl absolvovat magisterské studium na Andrewsově univerzitě. Po obsazení Krymu Ruskem nám však ve Spojených státech odmítli dát vízum – právě proto, že jsme byli z Krymu. Protože jsme již měli sbaleno a situace na Krymu nevypadala dobře, odcestovali jsme místo toho do České republiky. Zde jsem znal bývalého kolegu Andriye Shamraye. V České republice jsem nejprve začal pracovat na stavbě, protože tak jsem měl možnost dostat pracovní povolení. Pak jsem pracoval jako řidič kamionu a poznal díky tomu vaši krásnou zemi. Následně jsem pracoval jako taxikář a nakonec jako doručovatel balíků u České pošty.

Co tě přivedlo k tomu, že jsi opět kazatelem?

Vše, co jsem v ČR dělal, nedávalo mému životu skutečný smysl. Cítil jsem, že to není místo pro mě. Tenhle můj vnitřní nepokoj se setkal s oslovením od vedení Českého sdružení a já jsem v tom rozpoznal odpověď na mé vnitřní otázky.

O situaci Ukrajinců máme zprávy z médií, ale jak prožívají válku adventisté na Ukrajině?

Jako všichni lidé i oni jsou vnitřně rozervaní. Cítí bolest, smutek a mají spoustu vážných otázek. Kde v tom všem, co se děje, je Bůh a proč se odehrávají takové hrůzy. To, co jim zůstává, je modlitba. Nevědí ale, jak reagovat. Na druhou stranu válka povzbudila řadu členů k tomu, aby začali velmi pomáhat druhým, aby tu byli pro druhé. Mnoho lidí (neadventistů) přijímá pomoc v našich sborech zejména na západě země. V místech těžkých bojů se sousedé našich sborů chodí ukrývat do našich modliteben, protože věří, že církev je pod Boží ochranou. V sobotu, když probíhá bohoslužba, jsou naše modlitebny naprosto plné. Většina lidí jsou sousedé z okolních domů.

Na Ukrajině je asi 40 000 adventistů. Dá se odhadnout, kolik z nich odešlo do zahraničí a kolik zůstalo?

Nevím, kolik lidí odešlo, nevím, kolik lidí zahynulo. Skutečný obraz bude možné vidět, až to skončí.

Většina mužů na Ukrajině zůstala. Můžeš říci, jak adventisté „bojují“/pomáhají?

Mnozí muži se zapojují v domobraně. Kopou zákopy, připravují jídlo, zabezpečují kryty, zabezpečují památky, aby nebylo vše zničeno. Podílejí se na ostraze objektů, a to beze zbraní. Věnují se dobrovolnické práci, která je potřeba.

Co na tebe v posledních týdnech nejsilněji zapůsobilo?

Bylo pro mě těžké přijmout skutečnost, že v mé zemi je válka. Velmi těžce zpracovávám, že mnoho rodin muselo odejít a jako rodiny se rozdělit bez jistoty, že se znovu uvidí. Velmi silně a pozitivně však vnímám, kolik lidí se zapojilo do pomoci potřebným. Moc si vážím i toho, jak Ukrajinu a lidi utíkající z války podporují Češi.

Jak můžeme pomáhat my, kteří žijeme v zemi, kde se neválčí?

Už se hodně udělalo, lidé utíkající z Ukrajiny zde nacházejí bezpečné zázemí. Určitě však potřebujeme trpělivost a pochopení. Mnoho lidí dalo k dispozici svůj byt, svůj osobní prostor cizím rodinám. To je ale v průběhu doby potenciální riziko možných nedorozumění a napětí.

Co bys chtěl zdůraznit na závěr našeho rozhovoru?

Všichni známe příběh biblického Josefa, kterého prodali jeho vlastní bratři. Josef poté skončil v Egyptě jako otrok. Velmi mě posiluje to, jak Bůh velkou nespravedlnost a bolest obrátil ve spasení mnoha lidí. Věřím, že Bůh má vládu i nad situací na Ukrajině a promění ji v něco pozitivního.

                                                                                   Děkuji ti za rozhovor. David Čančík